Tak je to i ve zdravotnictví. Technokrati si představují, že až bude dost peněz, budeme všichni zdraví. Ale nějak ta rovnice nefunguje. Čím více peněz zdravotnictví pohltí, tím více lidé stůňou. Čím to asi je? Osobně si myslím, že je to tím, že technokraté se často dostanou do izolace od reality, nějak se jim ztratí cit pro míru a člověka vůbec. Dokonce se začnou člověka s jeho obyčejností štítit, ztratí schopnost dialogu. Nebýt pacientů, bylo by to zdravotnictví skvělé. Nebýt občanů, žilo by se v Liberci výborně. Jediné problémy vlastně dělají lidi.

Tuto, řekněme hypotézu, jsme testovali v minulých 25 letech ve Středisku komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci. Místo stále užší specializace a nákupu drahých přístrojů jsme vytvořili prostor, ve kterém se můžeme setkávat s nemocnými lidmi, lidsky s nimi mluvit a společně hledat v dialogu, co by jim mohlo pomoci. Soustředili jsme se na tu nejobtížnější část nemocných, na psychosomaticky nemocné. Ty, kteří stůňou dlouho a není jim v běžně uspořádaném technicistním zdravotnictví pomoci.

A ukázalo se, že řadu z nich lze uzdravit, pokud s nimi do toho osobně jdeme. Pokud se chováme lidsky a ne technokraticky. Naším zařízením prošlo za tu dobu více než 20 000 pacientů a jejich rodin, proto si troufám tvrdit, že se tento přístup osvědčil. Když se ale dívám zpět, vidím, že jediné, co nás tehdy vedlo k vytvoření tak odlišného zdravotnického pracoviště, bylo nadšení. Určitě ne peníze. Kdybychom tehdy dali na odborníky, nebo hleděli na peníze, museli bychom s projektem do roka skončit.     

Podobné lidi, řekněme nadšence, jsem potkal ve Změně pro Liberec před 4 lety.  Tak jsem se dostal do komunální politiky a mohl jsem ji sledovat z větší blízkosti, než běžný volič. A kdybych měl nějak charakterizovat svůj dojem, řekl bych, že to bylo něco jako střet dvou různých kultur, technokratů proti nadšencům.

Nadšení a zájem o záležitosti města víc, než o moc, neformální setkávání a otevřené diskuse, to všechno charakterizovalo skupinu lidí, která bez peněz a bez znalosti technologie moci překvapivě vyhrála minulé komunální volby. Řekl bych, že vyhráli volby proto, že jim nikdo neřekl, že to nejde. Pro mně to byla naděje, že se do vedení města dostanou normální lidé, kterým jde víc o město a jeho fungování, než o moc a vlastní konto. Naděje, že se začnou prosazovat nápady obyčejných lidí, kteří v tomhle městě žijí, jsou každodenně odkázáni na jeho fungování, protože nemají vůbec žádné výsady, nejsou izolováni od života tak, jako vládnoucí technokrati za vysokými zdmi svých vil, postavených na zelené louce. Byla naděje, že přestane rozprodávání společného majetku města, že zastavíme pád města do řízeného bankrotu.

Zděšení technokratů, kteří do té doby ovládali vedení města, nešlo přehlédnout. Už vyjednávání povolební koalice signalizovalo problémy. Jiří Šolc (Liberec občanům) si neustále zahrával s ODS a odhadoval, s kým bude mít více moci. Kolega Václavík bezprostředně a Michal Hron v pozadí v tom vydatně pomáhali. ČSSD na kterou ještě málo zkušený Korytář sázel, se ukázala jako zrádný partner, který se nakonec milostivě ujal úkolu vytahovat horké kaštany z ohně za své chytřejší kolegy z ODS. Nebylo těžké nezkušené nadšence ze Změny  pro Liberec odstavit od moci.

Ale bylo to tak ubohé a průhledné, loutková vláda, která měla uklidnit situaci a zamést nejkřiklavější maléry vlády ODS pod koberec, vedena naprosto neznámou političkou za vydatné podpory technokratů ze zákulisí, byla tak zřetelně neschopná, že to zvedlo ze židlí i do té doby pasivní občany, aby vyšli na náměstí demonstrovat! Najednou bylo život v Liberci cítit.
Sledoval jsem zděšení bývalých koaličních partnerů v těch vypjatých dnech, připomínajících víc než demokratický proces, pučistický převrat. Vypadali, jako by měli kalašnikova v zádech.

Pod jakým museli být tlakem, když bez hledání konsenzu hodili Změnu přes palubu! Jaké zájmy v zákulisí musely být ve hře, aby se nadšenci, lidé neznalí technologie moci a liberecké galerky kolem radnice, nedostali k informacím a nezačali uplatňovat své nápady na záchranu Liberce! Nešlo o odstranění Korytáře z místa primátora. Šlo o likvidaci všeho, co do politiky skupina rozzlobených občanů přinesla nebo chtěla přinést. Obyčejný názor obyčejných lidí se technokratům moci nehodí do krámu. Chápu, že je otravné poslouchat nápady občanů při složitém vyjednávání Územního plánu.

  Na něm byl konflikt technokratů s občany vidět nejzřetelněji. Boj Změny z opozičních lavic za každou připomínku spoluobčanů, byl vyčerpávající, často marný, a rozhodně všemi ostatními z nové koalice vysmívaný. Dobře byl tento zápas dvou rozdílných kultur vidět kolem záchrany kina Varšava, kterého se ujali- kdo jiný než nadšenci. Jiní, než ti ze Změny, ale hodně podobn.

Pohrdavé výrazy technokratů nešlo přehlédnout. A pokus přeci jen raději přihrát chátrající městský majetek někomu ze spřízněných spekulantů, také ne. Když se dnes lidé, kteří pomáhali odstranit nadšené a obětavé občany z vedení Liberce, hlásí třeba pod vlajkou starostů k tomu, že oni jediní Liberec spasí,  připomínají mi vlka, který pod okny namlouvá kůzlátkům, že je maminka. Nechávají si ukovat u kováře před volbami jemný jazýček, aby mohli po volbách chňapnout po své kořisti- po zbytku toho, co ještě Liberec má. Technokraté vědí, jak vládnout, ale jen lidé, jako jsou nadšenci, vědí, kam město vést, aby v něm mohli žít i obyčejní lidé. Nenechte se zmást.

Článek Technokrati versus nadšenci se nejdříve objevil na Náš Liberec.

Každopádně u takového „Nepokradeš“ si každý ujasní, co tím autor přikázání mínil, nejpozději v momentě, kdy hledá na ulici své ukradené auto. U populárního „Nesesmilníš“ už to vypadá, jako by se Mojžíš spletl, když smilnit je tak příjemné a s antikoncepcí téměř bez rizika. Když si samozřejmě odmyslíme HIV infekci a pokud někdo zrovna nežádá manželky naší (9. přikázání). Ale proč by mělo být společnosti nebezpečné křivé svědectví? Každý přece ví, že řeči se vedou a voda teče.

Teorie klevetění přišla s převratnou myšlenkou, že to nebyla práce, která polidštila opici, jak tvrdili marxisté, ale právě klevetění- neustálé přemílání toho, kdo co komu udělal, kdo s kým co má nebo co kdo komu provedl. Dokud se primáti domlouvají pouze jednoduchými zvukovými signály, je obsah jejich sdělení prostý. Dokáží se informovat o své náladě a o nebezpečí. To stačí pro život v malých skupinách.

Teprve vynález slova, specifického zvukového signálu s nekonečným množstvím kombinací, kterému můžeme přiřadit ohromující množství významů (vznik tzv.kognitivní revoluce) znamenalo začátek lidské kultury. To není nic bezvýznamného, o čem rozhodují na ministerstvu kultury, ale fenomén, který během asi 40-60 tisíc let proměnil celou naši planetu, ať už si o užitečnosti této proměny myslíme cokoli. To převratné na vynálezu slova je možnost sdružovat se do mnohem větších skupin.

Člověk už nemusí znát osobně každého jedince, aby mohl s důvěrou sdílet společný prostor se stovkami lidí, aniž by musel být neustále v bojové pohotovosti. Stačí, aby poslouchal obsah klevetění, signálů, které jdou od ucha k uchu a ve kterých se říká, kdo je bezpečný a kdo nebezpečný, jaké chování zaručuje bezpečnost v tom kterém kraji. Jen tak bylo možné kooperovat na společném díle s mnoha jedinci, které ani osobně nemůžeme znát.

Člověk jako jediný savec dokáže žít v tak obrovských skupinách, jaké představují třeba města New York nebo Singapur. A v globalizovaném světě dokonce ve skupinách, které se táhnou přes celou planetu, díky takovým specifickým produktům slova, jakým jsou peníze. Jedinou podmínkou toho, aby nám tato jedinečná lidská schopnost tvořit svět slovy, sloužila k dobrému, tedy bezpečnému světu (v angličtině „slovo“ a „svět“ zní skoro stejně), spočívá právě v tomto osmém přikázání: „Nevydáš falešného svědectví proti bližnímu svému.“  

Křivé svědectví, tedy úmyslné překrucování skutečnosti, o kterémkoli bližním, ničí tento náš svět. Možná překvapivě neméně nebezpečně, jako průmyslové jedy, exhalace či radioaktivita z havárie atomové elektrárny. Pokud totiž náš svět existuje díky spolehlivosti slova. Pokud pan Soudný Zuzanu Kocumovou nebo kohokoli jiného záměrně a cíleně pomlouvá, aby účelově vyvolal ve čtenářích dojem, že jsou to špatní lidé, zhoršuje bezpečnost našeho světa stejně jako každý, kdo záměrně překrucuje informaci, šíří poplašné zprávy, nepravdivě informuje ostatní o tom, jaké udělal zkušenosti.

Je-li přesvědčený, že dělá dobrou práci a své informace si neověřuje, není situace o nic lepší, je to navíc špatný novinář. Podobně nebezpečná je každá pomluva, v tomto případě to ale vypadá na vytrvalou a cílenou kampaň s cílem zničit, znejistit, poškodit. Přiblížit konec našeho světa. Tomu snad křesťané říkali Soudný den, ne? Možná to je nakonec pana Soudného historický úkol.

Článek Nevydáš proti svému bližnímu falešné svědectví. se nejdříve objevil na Náš Liberec.

Občanská iniciativa, která vyhrála v Liberci minulé volby, ale pak byla rychle vyšachována ze hry, aby pokud možno nemohla splnit své volební sliby, by se měla znovu pokusit získat hlasy voličů.

Ale jestli i v téhle skupině aktivních občanů, které dal dohromady aktivista a bývalý člen strany Zelených Jan Korytář, zavládl nesvár, jak chtějí přesvědčit voliče o tom, že když dostanou znovu šanci, tentokrát libereckou politiku promění už ne jen z opozičních lavic zastupitelstva, ale přímým prosazením zásad transparentního a hospodárného vládnutí?

Chápu ty obavy. Jenže já bych měl obavy mnohem větší, kdyby se ve Změně nedělo vůbec nic. Kdyby tato (mně sympatická) skupina intelektuálů, která si dala za cíl učinit Liberec městem pro všechny a ne jen pro vyvolené, nereflektovala změny nálady i politické scény a kdyby nehledala své místo na politické scéně Liberce v nastávajících volbách.

Kdybych měl bez okolků říci, co se ve Změně pro Liberec děje, řekl bych, že jsme narazili na meze nepolitické politiky – té představy, že o veřejné věci by se měli starat lidé slušní, s výborným kreditem, důvěryhodní, a ne politici, na které je často tristní pohled. Této myšlence se nemůžeme v naší zemi divit. Strana znamenala po několik desítek let jedinou stranu, která tolik slibovala a tolik své moci zneužila. Být ve straně dodnes znamená nesmazatelnou mravní šmouhu. Dnes už ne jen historicky v KSČ, ale zrovna tak v ODS, v ČSSD, ve VV, pro někoho i ve Straně zelených, nebo u Lidovců.

Strany pravidelně prokazují svou neschopnost vládnout. Jenže – a v tom je ten problém – politická hnutí, která mají zpočátku dostatek energie a často stojí na rozhořčení davů, postrádají stabilitu a ochotu či schopnost dlouhodobě se organizovat kolem sjednocujícího světového názoru nebo kolem jiného jednotícího principu. A právě to je nezbytné pro fungování demokracie. Bez skupin, které prosazují konzistentní a srozumitelný program, není možná diskuse mezi zastánci takových rozličných programů, názorů a postojů.

Snad proto se lidé dnes organizují raději kolem osobností, Bárty, Okamury, Babiše, Schwarzenberga nebo Zemana. Ti pak mají co dělat s tím, aby skupina, která místo myšlenek vyznává je samotné, fungovala na demokratických principech. Mohou to odmítat, mohou se tisíckrát vyjádřit, že oni nejsou celé hnutí, ale svůj stín v tomto uspořádání překročit nemohou. Lidé ze Změny pro Liberec, kteří se několik let zabývají problémy Liberce, diskutují s lidmi, hledají vhodná řešení, dívají se pod prsty menšinové koalici a snáší pozici Otloukánků v zastupitelstvu, na které je možno se vymlouvat, když se něco městu nepovede, se už politiky vedle svých občanských povolání stali, ať se jim to líbí nebo ne.

Nejde o velkou skupinu, která by mohla množstvím čelit stranám s dlouhou tradicí a tisícovými zástupy. Je to jen skupina o velikosti, ve které lze ještě udržet vzájemnou důvěru a známost. Ne anonymní členská základna s nepřehlednými sekretariáty, kde je tak obtížné prosadit rozumnou myšlenku, ale malá akční a schopná skupina. A ta bojuje sama se sebou, zda se proměnit do standardního politického organizmu s jasnými pravidly fungování, stranickou strukturou, sjezdy a programy, nebo zůstat aktivistickým hnutím. No, to je těžký boj. Nejde jen o lídra kandidátky, jak se to snad navenek jeví, ale o charakter celé skupiny, o její budoucnost a stabilitu.

Možná se hledá docela nová cesta, která nebude ani tou zkostnatělou stranickou hydrou, snadno zneužitelnou bohatými skupinami „politických podnikatelů“, jakých tady v Česku máme dost, ani prchavým aktivistickým hnutím, které se vybije na jediném tématu. Možná konečně najdeme cestu k občanské společnosti, která byla, a dodnes je, proti mysli konzervativním politikům. Jestli tady má nějaká skupina namířeno tímto směrem, pak je to právě Změna pro Liberec. V čele jejich kandidátky nakonec bude hned trojice Korytář, Kocumová, Baxa. Zkušeností v politice už nabrali dost, práci v zastupitelstvu města dobře znají, a veřejnost s nimi už také udělala zkušenost.

Na rozdíl od tradičních stran, je tato skupina aktivních občanů transparentní, není ovládána tajemnými skupinami v pozadí a tak bude možné se na jejich program spolehnout. Uvidíme, co na to obyvatelé Liberce.

Článek Meze nepolitické politiky? se nejdříve objevil na Náš Liberec.

Jím chytře instalovaná menšinová koalice ho zachránila před velkými nepříjemnostmi. Za dob své dlouhé a časem i nekontrolované vlády se nejednou rozmáchl k velkorysému gestu, jako když bez vědomí Rady města nebo ostatních zastupitelů podepsal smlouvu o tzv. swapu, pojistce dluhopisu.

Nešlo o málo, operace bratru za 400 milionů, na kterou neměl ze zákona právo bez schválení RM. Možná si to neuvědomil, a „myslel to dobře“, ale své pravomoci jednoznačně porušil. Jak čas běžel, do zastupitelstva se dostali noví lidé a také Změna pro Liberec, která slíbila svým voličům transparentnost radnice a dobré hospodaření. Tak se dostala na světlo také tato rozmáchlá Kittnerova operace.  A město- tedy my všichni máme zaplatit.

Jenže, tak jak to Kittner provedl, byla operace neplatná, takže vznikla otázka, zda máme platit za neplatnou operaci. Město by mohlo s úspěchem platbu odmítnout, následoval by soud, ten by stanovil škodu, a město by se pak mohlo pokusit škodu vymáhat po svém bývalém primátorovi.

Může se to někomu zdát nehezké, činit bývalé politiky odpovědnými za chyby, ale proč by je měli přestat dělat, když je nikdo za chyby netrestá? Nebo začneme až od té příští chyby těch dalších politiků? A protože je ing.Kittner prozíravý politik, pro takové případy se pojistil. Inicioval na radnici puč proti Změně, aby menšinovou koalici mohl ovládat. Nějakou volnost, samozřejmě má, ale jakmile dojde na kostlivce ve skříni, je třeba ho zakrýt. Proto se tak málo kolem problému swapu diskutovalo.

Paní primátorka neposlouchá argumenty, počítá čas příspěvku. To je demokracie: každý smí říkat jen 3x, aby moc neotravoval, protože dopředu je jasné, jak bude koalice hlasovat. Proto si Kittner svůj doutníček vychutnal.

Článek Vítězný doutník v šeru radnice se nejdříve objevil na Náš Liberec.

Komunální volby vyhrál s 20% volících liberečanů program občanských hnutí Změna pro Liberec, ale ta byla po třech měsících odstavena téměř od všech možností, jak naplnit svůj volební program pod průhlednou záminkou, že muž v jejich čele, Jan Korytář, nekomunikuje.

Nápadné bylo, že proto museli odejít z míst ve vedení města i všichni ostatní, aniž by existovalo jiné zdůvodnění než to jediné- aby se náhodou nepokusila Změna pro Liberec naplnit svůj volební program, když s plněním slibů začali hned zkraje dost rázně. Liberec občanům s podobným programem, nemohl sliby transparentnější politiky města, zastavení zadlužování, prověření podivných smluv, které by mohly vysávat rozpočet města, zastavení prodejů městského majetku, naplnit. Proč?

Snadno si domyslíme, proč musela nastoupit málo kompetentní menšinová koalice LO, VV, část USZ a ČSSD s tichou podporou dřívějších vládců z ODS- nejspíš proto, aby se nikdo nezabýval „přehmaty minulosti“.  Proto muselo pokračovat bezhlavé rozprodávání městského majetku, nyní už i letiště a Technických služeb. Přitom s „přehmaty minulosti“ se nestalo nic.

To je také důvod, proč my ze Změny pro Liberec nepovažujeme rozprodávání zbytků společného majetku za správný krok a dokonce si myslíme, že tato vláda města k takovému kroku nemá plnou legitimitu. Chceme vědět, co tomu říká ta část voličů, jejíž hlasy byly pučem na radnici zmařeny. A k tomu má sloužit toto vyhlášené referendum.

Článek Proč referendum? se nejdříve objevil na Náš Liberec.

Vypadají jako by jim vůbec nevadilo, že na téže lodi s nimi jede dalších sto tisíc spoluobčanů. Díra v lodi je víc než zřetelná, pokladna prázdná, dluh vysoký, ale to není důvod k tomu, aby se město pokusilo zastavit realizaci rekonstrukce náměstí za téměř 18 miliónů, aby si oprávněně kritizovaným způsobem nepostavilo kontejnerovou školku za zřejmě zbytečně vysokou cenu zvýšenou nyní už o 2 miliony za tzv. vícepráce, nebo aby se i jen pokusilo zastavit velmi podezřelé odtékání peněz do dopravního podniku ovládaného soukromým dopravcem.

Metodou, jak si zachovat velkorysý kittnerovský styl hospodaření, je rozprodat všechno, co ještě zbývá. Nakonec si v klidu nasednou na záchranné čluny a nikdo je nebude volat k zodpovědnosti. Snad se za to ani nebudou stydět. Ale bude na člunech dost místa pro všechny? Nezdá se. Už dnes cena lístku ve 3. třídě (na periferii města) je stejná jako v luxusních kajutách, když srovnáme městské daně. Teď jde jen o to, co nejdéle tajit, jak na tom loď-město je a tvářit se jako by nic, držet pohromadě, protože jinou možnost ani nemají.

Jak by mohli dnes připustit, že sázka na velké strany byla chybou? Nejspíš doufali, že ze zákulisí přijdou ty správné rady, podpora a jištění. Že bude stačit dodržet staré dohody radnice, tak jak byly pro město nevýhodně nastaveny. Že až se podaří dokončit všelijaké „svojsíkoviny“, začnou město zachraňovat. Ale ony jsou tady další požadavky „v zájmu města“, prodat letiště (Jiří Kittner je pochválil, konečně „pochopili, že je to nutné“) a zdánlivě nečekaně prodat technické služby města, aniž by měli ponětí, jak se město pak k nezbytným službám dostane.Nejspíš je bude nakupovat od velkých firem, které, jak upřesnil Kittner, „mají své techniky plné dvory“, takže kvůli technice by jistě technické služby nekupovali.

To už jiné je to s exkluzivní smlouvou, podle které si musí město objednávat služby za 90 mil. u TSML až do roku 2021. Ta by možná stála za trochu toho „koaličního vyjednávání“. Ostatně ta už v době puče (pardon, demokratického odstranění vítěze voleb) před 2 lety proběhla a za spolupráci na odstranění Jana Korytáře, který zřejmě neslyšel na ty správné dohody, byla tehdy odměněna ČSSD právě ovládnutím TSML.

Když pomineme vytvoření dobrých míst pro dobré členy strany (Milan Šír) za nejmenovaný plat, řízení městského podniku jim asi moc nejde, když se nečekaně rozhodli připravit prodej této společnosti. Žádné odvolávání vedení, žádný krizový manažer, rovnou prodej. Připomeňme, že právě kolem TSML se odehrál jeden z konfliktů v povolební vládě před dvěma lety, když se ukázalo, že kolega z ČSSD (náměstek Lukáš Martin) se začal zabývat přípravou prodeje TSML, aniž se s tím svěřil ostatním z koalice.

Takže asi jde o dost dlouhodobý plán. Vytrvalost bývalému vedení radnice nelze upřít. Osobně si neumím představit, že by tak činili proto, aby město přivedli na buben. To není obvykle úkolem zastupitelů, které si občané města zvolí. Leda by zastupovali někoho, komu to vyhovovat bude. Tak přemýšlejme, pro koho to asi připravují letiště a technické služby. Ten kdo má volných 100 mil na letiště si jistě pozemky nepořídí proto, aby zde sekal trávu. A větší letiště? Tak blízko města, to budou jistě obyvatelé města skákat radostí!

Vladislav Chvála, zastupitel za Změnu pro Liberec

Článek Noc na Titaniku se nejdříve objevil na Náš Liberec.

Chtěli jsme vybrat několik hlavních oblastí, do kterých nasměrovat své síly vedle našich zaměstnání tak, aby to bylo užitečné a co možná účinné. Začali jsme přehledem oblastí, ve kterých se angažujeme. Byl jsem překvapený, když jsme se postupně dobrali skoro dvou desítek problémových okruhů, které si více či méně naléhavě vyžadují naši pozornost.

Pro představu: dluh města a rozpočet; pokuta městu za chybu kolem budovy bývalého Uranu, otázka, kdo za to má nést osobní odpovědnost, přece to nespadlo jen tak z nebe; dopravní podnik a nevypověditelná a pro město velmi nevýhodná smlouva, kterou odtéká z městské kasy nejspíš mnohem více peněz než by muselo; integrovaný plán rozvoje města, ve kterém jsou pro dluhy města ohroženy všechny tzv. městské projekty (když zelenou má projekt stavby zbytného muzea tramvají prý není městský, protože ho realizuje dopravní podnik stoprocentně vlastněný městy Liberec a Jablonec, ačkoli na mnohem potřebnější projekt na opravu divadla F.X.Šaldy nejsou peníze).

Vážný problém kolem hazardu, který současná vláda města omezuje tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá; komunitní plán, ve kterém jde o to, jaká síť sociálních služeb bude v našem městě fungovat a který zůstává prakticky bez zájmu vlády města ležet; nový územní plán, na kterém se patrně v tichosti pracuje, ale který měl být dávno k dispozici zastupitelům i občanům tak, aby k němu mohli diskutovat, ale není; městský bazén a celá síť zanedbaných školních bazénů, problém, který je řešen nyní tak, že i jen počet návštěvníků pronajatého městského bazénu je tajný (Rutkovský), abychom si nemohli udělat představu o tom, zda peníze, které na chod svého bazénu město vydává, jsou úměrné nákladům;  zřejmě předražený a hlavně nyní zbytný projekt úpravy Soukenného náměstí za 18 mil., kde sice už není co napravit, ale můžeme občany města aspoň upozornit, kam tečou jejich peníze, když není na chod mnohem podstatnějších věcí atd.

Těžko vybrat, co z těchto věcí nechat být, ale co jsem si z tohoto jednání odnesl, je pocit, jako bych se znovu ocitl v slavných dnech po 17. listopadu 1989. Podobné nasazení, hledání řešení tam, kde ho mocní tohoto světa nevidí, nebo nechtějí vidět, znovunalezená odpovědnost a lidská důstojnost těch, kdo se na společné práci podílejí, jako by tady mezi lidmi Změny žil étos té doby před 23 lety.

Když si většina občanů Liberce před více než dvěma lety vybrala Změnu do čela radnice, stěžoval si Jiří Šolc (neplést s Janem Šolcem- záludná záměna!) už po několika týdnech, že se nový primátor Korytář nevěnuje dostatečně kladení věnců a vítání občánků. V té době to byl ještě náš koaliční partner my se zrovna orientovali v tom, jak zastavit zbytečné výdaje města, které hrozily. A zanedbávali jsme asi kladení věnců. Ti kteří Změnu poslali do opozice sice dnes veřejně oslavují 17. listopad, ale současně se chovají jako ti, které studenti pomohli svrhnout.

Podle mého názoru by vedení města mnohem více uctilo památku slavných dnů tím, že by se s odvahou při každodenní práci stavěli proti těm, kdo město zadlužili, zastavili by další plýtvání tam, kde to je možné, stavěli by se čelem k palčivým problémům jako je kritický stav zázemí divadla, nebo hazard, na kterém je dnes bídný rozpočet města závislý, netajili by před občany skutečný stav města, ale zodpovědně by ho řešili. Jinak by se mohli dočkat dalšího, tentokrát modro-oranžového dílu 17. listopadu.

Vladislav Chvála, zastupitel za Změnu pro Liberec    
 

Článek Nejlepší oslava 17.listopadu se nejdříve objevil na Náš Liberec.

Soutěž je totiž nutí ke snižování ceny tak daleko, jak jen to jde. Chtějí-li uspět, musí snižovat svoje náklady, ne zvyšovat cenu. Jenže život je složitý, a tak jsou prý oblasti, kde tohle nefunguje. Proto se o některé věci chce starat stát. Ten to neumí jinak než těžkopádným administrativním řízením – a rozdíl ve výkonnosti takové ekonomiky můžeme názorně vidět třeba na Českých dráhách oproti Studentagency Radima Jančury.

Na život řízený a zajišťovaný státem sází obecně levice, na osobní iniciativu a volný trh sází pravice. Také dávám přednost tomu druhému, ale pokud to neumíme, nebo je-li stát v nevážnosti, tak jako byl po létech totality u nás a pokládá se obecně za správné stát oškubat, vyjde z toho kočkopes, ani pravicová ani levicová ekonomika, ale všeobecný útok na státní peníze.

A tam je najednou neviditelná ruka trhu zcela chromá. Jakmile totiž se jednotliví hráči začnou domlouvat na tom, jak zakázku předražit, aby stát musel zaplatit co nejvíc, je celý princip trhu v háji. Tam, kde jsou zákazníci vystaveni působení dominantního poskytovatele, což je typické pro vodovody a kanalizace, pro energie, pro městskou dopravu nebo zdravotnictví, není poskytovatel nucen snižovat náklady. Zákazníci se stanou rukojmím.  Na jakékoli přebujelé náklady firmy se budou muset složit ve stoupajících cenách.

Tak jak to známe dobře v Liberci s teplem od teplárny, s vodou od Severočeských vodovodů a kanalizací a nyní i od kočkopsa DPMLJ, kde stát je velmi pravděpodobně bezostyšně vysáván soukromou firmou. Když si navíc takové firmy dokáží zajistit ochranu politických stran, mohou stát vysávat, dokud nepadne.  Takže je vidět, že pravicová ekonomika může fungovat jen za předpokladu, že stát je respektovaný, schopný a že lidi jsou slušní. To bude asi podstatnější, než otázka, zda volit levici či pravici. Jenže pokud se rozhodneme, že lidé jsou vždy a za všech okolnosti špatní, vyjde nám z toho jako jediná možnost některá z krajních variant vládnutí ať pravicová nebo levicová.Obě byly podrobně vyzkoušeny v praxi v minulém století, a bylo by škoda zapomenout na to, že obě bez rozdílu vedly k obrovské devastaci nejen našeho lidského světa.

A proto jsem přesvědčen, že se nehraje ve skutečnosti už o pravicovou či levicovou politiku, ale o slušnost či neslušnost lidí. Na současných největších občanských stranách to můžeme vidět velmi názorně. Jedna hlásá levicovou a druhá pravicovou politiku, ale neslušnost převládla ve vedení obou. Obě se staly ochránci velkých ekonomických hráčů. Proto mezi nimi nemůže volič najít rozdílu. 

A nejspíš proto se mezi lidmi ze Změny cítím dobře, protože nehledí na ideologickou nálepku, ale orientují se na optimální fungování systému. Většina z nich věří na slušnost a osobní iniciativu lidí, na to, že tam, kde stát nepřekáží, najdou lidi sami nejlepší cestu k fungování. A přitom vědí, že některé formy života je třeba chránit, protože jsou příliš slabé, aby se na volném trhu udržely. Jde nikoli o levici či pravici, ale o slušnost a neslušnost.

Vladislav Chvála, zastupitel Změny pro Liberec
 

Článek Proč je neviditelná ruka trhu někdy chromá? se nejdříve objevil na Náš Liberec.

Máme ale i vynikající divadelní scénu se třemi soubory, naivní divadlo s každoročním festivalem, máme i Krátké a úderné divadlo a alternativní scénu v Lidových sadech, působí tady jeden z nejlepších dětských sborů Severáček, máme díky tomu také velké množství opravdu dobrých muzikantů, ale máme zde i Krajskou nemocnici s vynikajícími odborníky, máme zde Technickou univerzitu, moderní Krajskou vědeckou knihovnu, zkrátka, tohle je město nad jiné, město plné příležitostí. Tak co pořád máte?

A skutečně, takhle to vypadá na první pohled moc dobře, tak proč by to nemělo zůstat tak? Pro těch pár drobností, které se nepodařily, pro tu díru pod Perštýnem uprostřed města, nebo pro ty nekoncepční stavby obchodních center, které zlikvidovaly malé obchody, nebo pro těch pár rozpadajících se školek, to přeci jsou maličkosti, které nestojí za řeč! A já jim na to říkám: no právě proto!

Proto, že Liberec není město jako každé jiné. Patřilo k nejbohatším městům v Rakousko-Uherské monarchii, bylo bohatým městem s vynikajícím potenciálem růstu i na startovní čáře v roce 1989. A nyní je městem s nejvyšším dluhem, městem, které nemá v kase peníze ani na chod svého úřadu do konce roku, městem, které prodalo nebo zastavilo skoro všechen svůj majetek, městem, jehož radní zoufale pošilhávají alespoň po hazardu jako zdroji tolik potřebných financí. Nemají peníze na chod divadla, na opravy školek, natož na záchranu Varšavy, která by mohla doplnit soubor kulturních zařízení vedle skvělé hudební školy. Jak se to mohlo stát?

No a to je právě ta otázka, kterou si kladou lidé ze Změny pro Liberec. Je naprosto jisté, že pokud se nepodaří změnit způsob vlády v tomto městě a kraji, liberečané postupně o všechny ty skvělé příležitosti přijdou.  Problém je totiž v tom, že skupina podnikatelů, politiků a technokratů, která ovládla na dlouho řízení města, dokázala realizovat pro město velké stavby, ale samozřejmě nikoli nezištně. Dokonce si nemyslím, že jejich hlavním záměrem bylo město zruinovat. Samozřejmě, ani kuře zadarmo nehrabe. Ale jak s jídlem roste chuť, tak postupně převládl osobní zájem nad zájmem veřejným.

Může se to zdát malicherným, ale když může být veřejný projekt předražen třeba i o 50 miliónů, je těžké se takového neoprávněného zisku vzdát. A za ty peníze by se klidně dal realizovat další veřejný projekt, třeba záchrana kina Varšava. O tom, že jsou projekty financované z EU předražené, není vůbec pochyb. Ti kdo stále volají po důkazu formou spravedlivého soudu, ať se podívají, jak obtížně se rozhýbávají příslušné orgány v Ústí a v Praze.

A že zatím spí tady v Liberci, není tím, že zdejší stavby nejsou podobné Buštěhradu, nebo vybavování nemocnic v Ústí či Středočeském kraji, ale jen proto, že takoví lidé jako státní zástupkyně Bradáčová, nepůsobí na státním zastupitelstvu v Liberci nebo v Hradci Králové.  Pavučina klientelizmu a korupce je rozprostřena tak, že se tady asi těžko Bradáčovým žije a pracuje.

Ale to hlavní, proč jsem přesvědčen, že se tady musí něco podstatného změnit, je skutečnost, že vládci tohoto města už dávno přestali mít kontakt s lidmi, kterým vládnou, místo aby jim sloužili. Když už vědí, jak dostat z EU peníze, a mají to dobře podchycené, přestali mít představu, co lidé v tomto městě vlastně potřebují. Možná muzeum tramvají, nebo bazén pro potápěče. Ale možná něco docela jiného, co by chlapce v jejich golfových klubech nebo v uzavřených reprezentačních místnostech hokejové haly ani nenapadlo. Proto je třeba rozbít kartel hlavních politických stran, aby se potřeby lidí zase dostaly k těm, kteří rozhodují o našich daních. 

Vladislav Chvála, zastupitel za Změnu pro Liberec    

Článek A proč by to tak vlastně nemělo zůstat? se nejdříve objevil na Náš Liberec.

Od poloviny padesátých let prošly tímto sborem tisíce libereckých dětí. Uherkovi ovlivnili atmosféru našeho města více, než kdo jiný. Pokud je dnes možno Liberec nazvat městem muzikantů, je to především jejich zásluha.

Možná si to dnes málokdo uvědomuje, ale právě Severáček zajistil ve světě Liberci dobré jméno. V téhle branži nevznikne úspěch jen tak sám od sebe. Bez podpory města to samozřejmě nejde, ale bez dlouhodobé práce a osobního nasazení sbormistrů by to nebylo možné. Jiřina a Milan Uherkovi byli úspěšní proto, že se vzájemně doplňovali a podporovali, a projektu podřídili celý svůj život.

Dokázali, že i ve městě, které bylo zbaveno svých původních obyvatel, a kam se nastěhovali lidé ze všech koutů země, lze vytvořit doslova z ničeho špičkový sbor, který vytvoří tradici napříč několika generacemi a ještě se stane vzorem organizace většiny dětských sborů. Sbormistři vtáhli do dění kolem sboru také rodiny dětí a nakonec dokázali to nejtěžší- najít vhodné následovníky, takže tradice pokračuje.

Kdo byl sbormistrům blízko v sedmdesátých a osmdesátých letech, možná pamatuje Hejdukův „seznam pohřebních hostí“. Do něho řadil hosty za budoucí rakví sbormistrů podle jejich zásluh, a pořadí samozřejmě neustále měnil a byla to taková legrace, která v napjatých situacích, kterých kolem sboru bylo samozřejmě dost, pomáhala snížit napětí. Kde je dnes tomu seznamu, o kterém jsme ostatně ani nevěřili, že bude někdy potřeba, konec?

Milan Uherek si přál pohřeb v soukromí rodiny a Lenka Čančíková, jeho dcera, navrhuje všem, kdo Milana Uherka znal, aby ho pohřbil tam, kde právě je. Věřím, že Severáček i město Liberec si na svého sbormistra vzpomene a my všichni pozůstalí se budeme moci k oslavě zemřelého ještě sejít. Ostatně jsem si jist, že málokdo by si tak zasloužil v Liberci pomník, jako sbormistři Milan a Jiřina Uherkovi.

Vladislav Chvála, městský zastupitel za Změnu pro Liberec

Článek Zemřel Milan Uherek se nejdříve objevil na Náš Liberec.